Velmi často, když se bavím s kamarády o tom, jestli vypráví svým dětem pohádky nebo příběhy na dobrou noc, slýchávám jejich nesouhlasné názory. No jo no. Ty máš takovou fantazii, tobě se to vymýšlí. Já nikdy nic takového nevymyslel, vůbec na to nemám hlavu, jsem na to tupej, a tak nějak kol kolem dokola.
Pamatuji si, že když jsem byl malý kluk, asi tak desetiletý, měli jsme za chalupou v jižních Čechách les, který se jmenoval Pavlovka. Podle vesnice nebo čtvrti Pavlov, ve které stála naše chalupa. A ten les ševelil.
Každý z nás, kdo chodí na houby do lesa, má svá zajímavá místa, kde tutově nějakého toho hříbka najde. I naše rodina má takový les v Lužických horách, mezi obcemi Kytlice a Krásné pole. Smíšený les, kde najdete snad všechny druhy stromů a porostů.
Tři slova, co to je? Tři slova jsou má oblíbená disciplína. Už od doby, kdy byly mé děti malinké, jsem jim vyprávěl pohádky. Většinou mě ale moc nebavilo číst klasiku, a protože jsem si ty pohádky nechtěl různě upravovat do úsměvných nebo jiných verzí, začal jsem si pohádky pro děti vymýšlet. Večer jsme vždycky zhasli lampičku a děti začaly vymýšlet slova. Vždy tři, aby to šlo poskládat do rychlé smysluplné pohádky nebo povídky.
Miluji borůvky. Jejich sladkou chuť, která se rozplyne na jazyku, když tu křupavou borůvku skřoupnu v puse. Vy také, co? Kdo by je neměl rád. Myslím si, že když příroda tvořila tyto lesní modré lahodné plody, tak byla tak trochu naměkko. Probudila se do krásného slunného rána a řekla si: „Hmmm...dneska je mi tak krásně, že udělám pro svět něco mimořádného, něco sladkého.“ A tak stvořila borůvky. Prostě šup a byly tady.
„Tati, vyprávěj mi nějaký příběh, když jsi byl mladej, nějakej ze života.“ „A co bys chtěl slyšet?“ „Cokoliv.“ Je to skvělý pocit, když vám syn mezi řečí vlastně sdělí, že už jste za zenitem. To myslím samozřejmě s nadsázkou. Zásadní je, že se o příběhy z vašeho života zajímá.
Láďa Mašát, můj trenér karate, mi jednou dal ústřižek z časopisu. V tu dobu jsme hodně řešili důležitost mužských vzorů ve výchově mladých karatistů. Všimli jsme si totiž, že děti na karate vodí v drtivé většině mámy, čekající otce jsme prakticky nepotkávali. Těm otcům, kteří s dětmi chodili, zpětně moc děkuji.
Když se z malého kluka stane chlapec, junior, puberťák, měl by být jeho táta víc kamarád než jeho otec. Přestat ho tepat, někam ho plánovat a něco mu neustále přikazovat. Někteří z chlapů by na to teď asi řekli „to je blbost, je potřeba držet pevnou ruku, jinak zvlčí“. Někteří z nás opakují chyby svých otců, nepřehodili výhybku ve výchově a jsou vůči svým synům v pubertě ve stylu „alfa samci", „když tu bydlíš, budeš poslouchat“. „Až budeš bydlet sám, dělej si tam, co chceš. Teď drž hubu a krok“. Au.
Slovo VELKÝ může mít pro každého z nás různý význam. Velký jako vysoký, ohromný, hřmotný, je ho všude plno, nebo prostě velká osobnost. Nebo od každého trochu. Pro děti je táta v lepším slova smyslu, prostě velkej táta. A o tom to je. Správný táta má tu obrovskou moc, v rodině všechno změnit. Dokáže vše pořádně rozdmýchat a rozsvítit. A zabezpečit domov tak, aby se děti a celá rodina cítila bezpečně.