Občas si myslíme, že se všichni dívají, že nás soudí, že naše tělo není dost dobré na plavky, slunce nebo radost. Někdy ale stačí jen jít i s jizvami, kily, pochybnostmi a být v klidu. Protože tělo, které nese náš příběh, si zaslouží péči a klid i na koupališti.
Utíkám. Protože to znám. Protože to chrání. Protože být viděn bolí. Ale pak je ticho. Žena, která nemluví zbytečně, a já v tichu jen sedím. Poprvé nemám kam běžet. A možná… možná ani nechci.
Nejdřív mi chyběl. Pak jsem se bála a zapomněla, jaké to je. Dotknout se, být blízko. Až jednou někdo natáhl ruku… a moje kůže si vzpomněla.
Kolikrát v životě jsem si řekla „Měla jsem říct ne“? Kolikrát jsem se přizpůsobila, souhlasila, i když to ve mně uvnitř křičelo? Možná to znáte taky. A možná taky hledáte způsob, jak to konečně změnit.
Sexualita není privilegium mládí. Není výsadou „dokonalých“ těl. Je to plamen, který jsme dostali do vínku. Dar života, touhy, vitality, vášně a spojení. A právě v období, kdy se slaví Beltine, si připomínáme, že sexualita je hluboce zakořeněná v přírodě i v našem těle. Je to cesta zpět k sobě. K lásce. K energii, která proudí, když jí dovolíme téct.
Existují bolesti, které nelze vidět. Jen tušíš, že někdo dlouho sbíral střípky odvahy, aby vůbec mohl znovu důvěřovat. V tom příběhu možná poznáš sebe – nebo někoho, koho máš rád. Antonie ti vypráví o tom, co se stane, když už srdce nepatří každému.
Propojení se zemí je jedním z nejstarších způsobů, jak se uzemnit – doslova i symbolicky. Chůze naboso, ať už po lesní pěšině, po žhavém uhlí, nebo po ranní rose, v sobě nese rituál návratu k sobě. V mnoha kulturách je bosá noha symbolem svobody, pokory a odvahy být v plném kontaktu s realitou i s vlastním tělem. Tento článek je pozvánkou do světa, kde krok bez bot může být prvním krokem k uzdravení, vědomému bytí a hlubokému vnitřnímu klidu.
Každý večer, když si lehnu do postele, obejme mě pocit vděčnosti. Mám kam složit hlavu, můžu se přikrýt a odpočívat v teple a bezpečí. Vím, že to není samozřejmé. A právě to mě přivedlo k nápadu darovat polštář a deku dětem, které to potřebují. Tak vznikl projekt Sladké sny.
Někdy stačí vzít do ruky jehlu a nit. Nedělat to dokonale, ale dělat to srdcem. Když jsem začala šít tašky z použitých bannerů divadla, kde jsem pracovala, netušila jsem, že tím začnu měnit i svůj vlastní svět. Malý čin, který přináší radost druhým, se totiž často stane i lékem pro naši vlastní duši.